Jeden Prsten
Obsah
2025: 27. 11.
Hrdinové
Gusepe
Hobit, lovec pokladů
Talgar
Bardovec, válečník
Zarbûk Rakhâb-Ulûn Gundu-Barâz
Zhouba bezejmenných tvorů ohlodávajících kořeny hor
Trpaslík, strážce
Příběh
Čt, 27. 11. 2025
Vypravěč: Mart
Zde jest zaznamenáno pravdivé svědectví chlapce, který vše z povzdálí sledoval na vlastní oči a poslouchal na vlastní uši. Budiž poučením pro svobodné národy, že i když stín přichází a vše se zdá ztraceno, najdou se tací, kteří se mu odvážně postaví a obrátí štěstěnu osudu ve prospěch dobra.
V oněch temných dnech, kdy Stín opět sahal až k Severu a stará království Arnoru ležela v prachu a zapomnění, putovali hraničáři po osamělých stezkách Eriadoru, bdící nad těmi, kdož již téměř zapomněli, že ještě mají strážce.
Tu jednou, za šerého svítání, narazili na stopu: Jižané, lid divoký a krutý, kteří sloužili temným silám nebo jen vlastní chamtivosti, přepadli osadu u Hůrky a odvlekli několik duší do noci. Mezi zajatci byl mocný válečník z rodu Bardovců, jemuž říkali Talgar, a malý hobit - lovec pokladů jménem Gusepe; s nimi pak ještě jeden prostý půlčík ze Špalíčku, usedlosti skryté za hůreckým kopcem.
Hraničáři udeřili rychle a nemilosrdně. Jejich šípy zpívaly píseň smrti, a někteří z únosců padli dřív, než stačili pozdvihnout meč. Avšak jiní, lstivější, prchli do hustého křoví, a hraničáři je pronásledovali.
Tam, v šeru mezi trním, se setkali ti, jež osud svázal v jedno lano: válečník Talgar, hobit Gusepe a prostý vesničan ze Špalíčku. Slova byla krátká, neboť v takových časech se muži poznávají spíše po činech než po jménech. Osvobozený půlčík je zval do své vesnice, aby společně zapili své přežití – neboť i v temnotě se lidé drží starých zvyků, jako se topící chytá stébla.
Když však vstoupili do hostince U zeleného páva, radost se proměnila v hořkost. Hospodský, tvář šedivou strachem, jim pověděl, že únosců bylo více a že odvlekli i další – téměř desítku nevinných duší ze Špalíčku. Děti, jež vše viděly, měly je dovést k jeskyni za vsí, kde se temní lidé skrývali.
Došli tedy k černé tlamě jeskyně, jež zívala v úbočí kopce jako stará rána ve tváři země. Děti poslali zpět – všechny kromě jednoho odvážného chlapce, kterého ustanovili kronikářem, aby zaznamenal, jejich činy, a přinesl zprávu, padnou-li hrdinové.
Nejprve vstoupil Gusepe, tichý jako stín, aby prozkoumal nepřítele. Ale trpělivost nebyla darem Talgara z Bardovců; netekla v něm krev Dúnadanů, nýbrž krev bojovníků, kteří raději zemřou v boji než čekají. Vpadl do jeskyně dřív, než se hobit stačil vrátit, klopýtl o kámen, zařval hromovým hlasem – a tím probudil temnotu.
Uvnitř plál malý oheň, jehož červený plamen vrhal dlouhé stíny na deset zkroušených zajatců svázaných vzadu u stěny. Před nimi stáli dva Jižané, ozbrojení zahnutými meči a krutostí v očích. Když uslyšeli Talgarův křik, vrhli se na vetřelce jako vlci na zraněnou kořist.
Boj, jenž následoval, byl dlouhý, krvavý a bez slitování. Ocel se zakusovala do masa, výkřiky se mísily s chroptěním umírajících. Hrdinové krváceli, jejich síly slábly, neboť Stín ležel těžce na všem živém; přesto v nich ještě hořel zbytek ohně svobodných národů. Osud – nebo snad milost Valar, jež se ještě občas skloní nad smrtelníky – stál při nich. Oba Jižané padli, jejich krev zbarvila kamení jeskyně do ruda.
Zajatí byli osvobozeni. Kulhajíce a podpírajíce se, vyvedli je na světlo, jež se jim nyní zdálo bledé a chladné. Do Špalíčku se vrátili jako stíny sebe samých; vesničané je přijali, ošetřili jejich rány a rozdělali ohně. Slavilo se – ale byla to slavnost hořká, neboť všichni věděli, že Stín neroste jen na jihu, nýbrž že se nenápadně plíží i sem, do zapadlých koutů severu, kde byl ještě mír.
A tak, v jedné malé vesnici za Hůrkou, se na okamžik zastavil příval temnoty – díky hrstce těch, kdož ještě nesložili meč a nezapomněli na starou čest. Však dlouho ten okamžik netrval; neboť v těchto pozdních dnech byla každá výhra jen odkladem porážky, a každé světlo jen odleskem dávno zhaslé slávy.
Když toho dne hrdinové ulehli a upadli do mělkého spánku, zjevil se jim trpaslík ve zbroji, třímající masivní sekeru, který jim sdělil, že ještě není všemu konec a že se brzy setkají se Zarbûkem.
Obsah webu
©
2026 Martin Lacina
Weby: Martin Lacina, Šohájek