Jeskyně a Draci
Obsah
2026: 11. 1. - 19. 1. - 25. 1. - 9. 2. - 9. 3. - 17. 3. - 3. 4.
Epizody: Příběh prokletého rytíře - Chrám na řece Nirah
Hrdinové
Kális, syn Rogamův
Člověk, barbar, cesta divoké magie
Sarkand
Tiefling, černokněžník
Solomon
Trpaslík, klerik
Kronika hrdinských činů
V oněch dnech, kdy temné stíny ještě nezakryly celou zemi, putovali tři poutníci z dalekého severu kolem Svítící tvrzi, pevnosti obehnané dvěma kruhy mohutných hradeb, jejíž věže se tyčily jako strážci nad širou planinou. Město se rozkládalo mezi vnější a vnitřní hradbou, a uprostřed stál hrad sám, pevný jako skála v bouři.
První z nich byl Kális, syn Rogamův, barbar z ledových končin severu, mladý muž nesmírné síly, avšak zbrklý a divoký jako zimní vichřice. Hledal po světě zkoušky, jež by zkrotily jeho zuřivost a přetavily ji v moudrost, jakou nosí staří válečníci.
Druhý byl Sarkand, tiefling černokněžník šlechtického původu, jehož patronem byl Princ Bláznů, jeden ze synů arcivíly; oči mu hořely jako uhlíky a slova nesla temná kouzla, jež by mnohý raději neslyšel. Přilnul k svým druhům jako k nové rodině, pro niž byl ochoten riskovat vše.
Třetí byl Solomon, klerik z rodu skalních trpaslíků, postižený nemocí, pro niž hledal lék po všech koutech světa. Službou Talosovi, pánu blesků a bouří, doufal, že nalezne milost, jež by mu vrátila zdraví.
Epizoda 1: Příběh prokletého rytíře
Po, 15. 12. 2025
Pán jeskyně: Jura
Když se blížili k bránám za pozdního odpoledne, potkali u cesty kováře Petra Hromobije, muže ramenatého a čestného. Vedle něj zahlédli jeho dceru Zuzanku, jejíž krása zářila jako jitro nad horami. Kovář jim pravil, aby hledali odpočinku v hostinci u Vintropa, kde najdou dobré pivo i zbraně k prodeji, a lektvary v chrámu bohyně Timory za skladištěm. „Neboť ve Svítící tvrzi přebývají především lidé učení a moudří,“ dodal.
Vešli tedy do hostince, kde bylo ticho a málo prostých lidí; avšak pivo bylo silné a hojné. Když usedli a pili, padl soumrak a obloha se rozplakala deštěm. Náhle se dveře rozrazily a dovnitř se vpotácel zraněný kovář Petr, tvář bledou jako popel. S posledním dechem pravil: „Napadli nás a odvlekli Zuzanku! Zachraňte ji!“
Srdce hrdinů se vzňala spravedlivým hněvem. Ihned se nabídli, že půjdou dívku zachránit, neboť takový čin se sluší statečným.
Nejprve navštívili strážnici u brány, doufajíce v pomoc městských vojáků. Avšak zde nalezli jen opilství a hlučný smích; nikdo nebyl schopen pozvednout meč. Přesto je vyzvali, aby město alespoň střežili, a sami vyrazili do noci.
Před kovárnou spatřili v bahně stopy – mnohé malé a jedny větší než lidská noha – vedoucí k temnému lesu nedaleko. Déšť slábl, ale tma byla hustá jako nejčernější hlubiny.
Za lesem objevili prastarou svatyni, střeženou několika gobliny, odpornými tvory temnoty. Chtěli je přepadnout ze zálohy, avšak Sarkand ve tmě zakopl, a tak se ozval křik a bitva propukla. Z lesa i ze svatyně se vyřítili další nepřátelé. Hrdinové se postavili statečně a všechny pobili, až krev šesti goblinů smáčela zemi. Tím však probudili hlubší zlo.
Vešli chodbou do nitra svatyně a nalezli komnatu s rozbitou sochou dávného hrdiny. V kleci zde vězela Zuzanka, střežená obrovským goblorkem, jenž byl jako hora masa a zuřivosti. Za ním stál šaman, míchaje v kotlíku temné čáry.
Bitva byla krutá a krvavá. Syn Rogamův, málem padl, neboť ten den nebyla štěstěna na jeho straně; rány ho srážely k zemi. Sarkand sesílal temná kouzla z rohu, kdežto Solomon volal na Talose, aby mu dal sílu blesku. Nakonec Kális, těžce raněn, shodil obra na zem a probodl mu srdce.
Šaman však utekl hlouběji do podzemí. Hrdinové vysvobodili Zuzanku, ale odpočinku nebylo. Kális se ve své zbrklosti napil z kotlíku – měl však štěstí, neboť to byl lektvar léčivý, jenž mu zahojil některé rány.
Nechali dívku v bezpečí a pronásledovali šamana. Ten čekal v další síni, a boj byl ještě zuřivější. Šaman málem zničil Solomona i Kálise; jen Sarkand vyvázl s lehčími ranami. Přesto z posledních sil hrdinové zvítězili a šamana porazili. U něj nalezli kouzelnou hůl s lebkou kozla; Sarkand poznal, jaká kouzla skrývá, a vzal si ji.
Síň byla svatyně s oltářem a sochami paladinů po stranách. Z nápisu nad oltářem usoudili, že skrývá tajnou komnatu – a skutečně ji také brzy nalezli.
V ní stálo pět sarkofágů: čtyři menší a jeden velký. Když se přiblížili, povstali tři kostlivci, mrtví oživlí temnou mocí. Avšak hrdinové, již zoceleni bojem, je rychle rozdrtili, až jejich kosti padly na zem a obrátily se v prach.
V největším sarkofágu, na němž stálo „Elentar, syn Dragomirův“, nalezli meč nazvaný Vlčí zub, jenž si vzal Kális, a starou knihu, z níž vypadl amulet. Na knize i na amuletu byl tentýž znak. V knize četli jen slova: „moje největší lítost“. Když pak přinesli amulet k Zuzance, zazářil jako by v něm procitl život.
Nebezpečí pominulo. Hrdinové odvedli Zuzanku zpět k otci. Kovář se nesmírně radoval, a když dívka odešla do vedlejší světnice, pravil tiše: „Miluji ji jako vlastní, avšak není má krev. Před lety tudy projížděli rytíři; jeden nesl tento znak na štítu. Za devět měsíců se mé ženě narodila Zuzanka. Žel před lety má žena zemřela na úplavici, a já ji vychovával sám.“
Tak skončila dlouhá noc plná boje, kde hrdinové mnohokrát hleděli smrti do tváře. Konečně se vrátili do hostince k odpočinku, neboť věděli, že brzy je čekají nová dobrodružství a osud ještě neřekl své poslední slovo.
Po, 29. 12. 2025
Pán jeskyně: Jura
Druhého dne, když se rozednilo a mlhy se zvedly z planin kolem Svítící tvrze, probudili se hrdinové z těžkého spánku a vyšli z hostince Vintropova. Nejprve se vrátili do prastaré svatyně, jež skrývala temná tajemství předešlé noci, a zde si opatřili několik léčivých lektvarů, aby jim posílily těla na další cesty plné nebezpečí.
Poblíž svatyně stál sklad, jehož vrata byla pootevřená. Z nitra se ozval chraplavý hlas opilého trpaslíka, jenž je prosil, aby vyčistili tento příbytek od smečky krys, jež tam řádily jako mor. Pro statečné hrdiny to nebyla vážná zkouška; meče a kouzla rychle skoncovala s havětí, a trpaslík jim vděčně poděkoval.
Avšak srdce jejich toužila po větší slávě: chtěli proniknout do nitra tvrze, do její proslulé knihovny plné starobylé moudrosti. Brzy však zjistili, že k tomu potřebují nejprve získat magické knihy, jež by otevřely brány učenosti. Dostali radu, aby zkusili hostinec zvaný Přátelská náruč severně nebo vzdálenější město Nashkel na jihu.
Vypravili se tedy do Přátelské náruče. Hned u vchodu je oslovila žena jménem Lindarin, jejíž tvář byla plná smutku. Postrádala drahocenný prsten, jenž jí vyrvali gnolí bandité, odporní tvorové s psími hlavami a krvelačnou chutí. Hrdinové se ihned vydali po stopách těchto lotrů, zneškodnili je v krátkém, avšak zuřivém střetu a prsten vrátili jeho právoplatné majitelce, jež je obdařila vděkem.
V svatyni při hostinci je přivítala gnómka Gelana, bystrá a veselá, s očima plnými jisker. Pravı́la jim: „Chcete-li knihu kouzelnou, pomozte nejprve mé přítelkyni Unfě, jež přišla z Nashkelu. Velcí pavouci jí obsadili dům a vyhnali ji do vyhnanství.“ Také manžel Gelany, gnóm Bentley, majitel hostince, je požádal o vážnější úkol: aby vypátrali, co se přihodilo pohřešovanému kapitánu stráže Bragovi. Zmínil rovněž Gnómí pevnost na jihozápadě, kde by mohli nalézt další knihu plnou starých run.
Hrdinové se tedy obrátili na jih, k městu Nashkel, jehož věže se rýsovaly v mlhách jako stíny dávných časů. Cestou narazili na hluboké vyjeté koleje v blátě a nedaleko na zpustošený vůz karavany, obklopený mrtvými těly. U vozu stál sám Brag, kapitán stráže, s očima plnými šílenství, svíraje v rukou meč prokletý temnou mocí. Hrdinové mu jej vyrvali z dlaní, neboť poznali, že kletba ho přinutila pozabíjet přátele i nepřátele kolem. Brag se probudil z mrákot jako z hlubokého snu a prosil o milost. Vzali ho tedy s sebou, aby jej rozsoudil Mordekai, klerik v chrámu Nashkelu, muž moudrý a spravedlivý.
V Nashkelu učinili, co slíbili: předali Braga do rukou Mordekaie a pak vyčistili dům Unfy od obrovských pavouků, jejichž jed kapal jako zelený déšť. Boj byl krátký, avšak ošklivý.
Hned poté se vydali dále na jihozápad, kde sídlil mág Permidion Stark v osamělé věži porostlé břečťanem. Ten poznal prokletí meče a odčaroval jej mocnými slovy, až kletba prchla jako dým. Za odměnu je poslal zachránit svého učedníka Melichara, jenž byl proměněn v obyčejnou slepici zlými nátepníky plnými magie.
Hrdinové jej nalezli jižně odtud, v táboře gnolů, kde ubohá slepice kvokala mezi kostmi padlých. Skupina nepřátelských gnolů je napadla s vytím a sekyrámi, avšak Kálisova zuřivost, Sarkandovy čáry a Solomonova božská síla je rychle poslaly do temnot. Melichara vrátili jeho mistru, jenž jej opět učinil člověkem a obdařil hrdiny vděkem i drobnými dary moci.
Nyní, když slunce zapadalo nad horami a stíny se prodlužovaly, stáli hrdinové připraveni na další zkoušky osudu. Věděli, že cesty před nimi jsou plné tajemství a nebezpečí, a že jejich jména budou jednou vyprávěna u ohňů jako příběhy starých hrdinů. Avšak osud ještě nepromluvil naposledy, a temnější stíny se již sbíhaly na obzoru.
Ne, 11. 1. 2026
Pán jeskyně: Jura
Poté, co slunce zapadlo za hory a stíny se protáhly jako prsty temnoty, vydali se hrdinové na jihozápad, jak je ve městě Nashkel požádal Edvin v rudo-zlaté róbě, muž s tváří lstivou a hnědými vlasy. Poručil jim přinést hlavu zlé čarodějky Casie, jež prý sídlí v gnolí pevnosti, pevné jako skála v bouři, na samém jihozápadě.
Když dorazili k pevnosti, spatřili gnoly s očima planoucíma touhou po krvi, jak hlídají hradby a brány. Brzy se u lávky vedoucí k bráně tvrze zabarvila země gnolí krví. Než však pokračovali nahoru, objevili u základů pevnosti dvě temné jeskyně, jež zapáchaly smrtí a starobylým zlem.
V první z nich, pod víkem sarkofágu, povstala mumie, obalená cáry a prokletou mocí; její dech byl jako vítr z hrobů a ruce chladné jako led. Hrdinové ji porazili v zuřivém boji, kde Solomon volal blesky Talosovy a Sarkand temné plameny.
Ve druhé jeskyni čekala obří stonožka, jejíž tělo bylo jako černý řetěz smrti, a nohy ostré jako dýky. Když ji zabili, nalezli tajný vchod nahoru – a tak překvapili většinu gnolů na hradbách, kteří padli dříve, než stačili zakřičet poplach.
Tu se zjevila Casia sama: mladá žena s vlasy bílými jako sníh a očima rudýma jako žhavé uhlíky. Zaútočila na ně mocnými kouzly, jež trhaly vzduch a pálily kůži; avšak hrdinové odolali, Kálisova zuřivost je chránila jako štít a Solomonova víra jako pevná skála.
Když už měli zasadit poslední ránu, Casia promluvila slovy plnými zoufalství a žádala o milost. Kális, jehož srdce bylo divoké, avšak ne slepé, prohlédl její nitro a spatřil pravdu: nelhala. Zlý byl Edvin, jenž je poslal, člen tajné organizace Čarodějů z Thay, kteří toužili po jejím Třetím oku – mocném nástroji na jejím čele, jež bylo zároveň jejím prokletím. Gnolové prý byli očarováni, aby ji chránili, ne aby sloužili zlu.
Hrdinové se tedy s Casiou domluvili: ušetří ji, a místo její hlavy odnesou Edvinovi hlavu gnola, proměněnou kouzlem v její podobu. Ještě předtím darovala Sarkandovi svou mocnou magickou hůl, jejíž síla byla jako temný vítr z propastí. Hrdinové pak donesli falešnou hlavu Edvinovi a lstivě ho opili, až se jeho jazyk rozvázal a důvěra v ně vzrostla jako plevel.
Vrátili se pak do hostince Přátelská náruč, kde sdělili Unfy, že její dům je očištěn od pavouků a může se vrátit domů. Za to je její přítelkyně Gelana obdařila vzácnou magickou knihou, jež jim zaručila přístup do knihovny Svítící tvrze.
Ještě než tam však vkročili, vydali se k chrámu dobrého boha Lathandera u křižovatky. Půlelfí kněžka Alaviel je poslala za vedoucím chrámu, léčitelem Kedatem. Ten jim vyprávěl o skurutech na jihu, kvůli kterým je zde tolik poraněných, a probouzející se temnotě na hřbitově ještě dále.
Hrdinové vyrazili bez váhání. Skuruty pobili v krvavém střetu, a pak dorazili ke hřbitovu, kde z úkrytu spatřili temného trpasličího klerika, jenž oživoval kostlivce temnou magií. Sarkand jej překvapil a seslal naň mocný oheň z temných nebes; i přes svou sílu byl klerik brzy poražen. Na jeho amuletu nalezli symbol Myrkula, boha smrti, a poznali v trpaslíkovi Talona – bývalého učně Mordekaie z Nashkelu, jenž se zdál být obrácen na zcestí a temnota jej pohltila. Když Mordekaiovi sdělili, co se stalo, poděkoval jim se slzami v očích a odešel truchlit.
Konečně nic nebránilo hrdinům vkročit do Svítící tvrze. Než však zamířili do knihovny, navštívili hostinec starého Vintropa, kde Kális se svými přáteli i místními prohýřil několik dní a nocí. Písně o jejich činech se roznesly jako vítr po městě, a lidé je nazývali velikými hrdiny.
Když se město vzpamatovalo z kocoviny, nadešel čas navštívit knihovnu. Zde je uvítal učenec Abelard a odvedl je k nejvyššímu knihovníkovi a knězi Koverasovi. Když spatřil amulet na Kálisově krku – ten, jenž nalezli v hrobce při záchraně Zuzanky – nemohl již déle tajit pravdu. A tak jim vyprávěl příběh starý jako jeho žal:
Kdysi tudy projížděli rytíři řádu paladinů, mezi nimi Dragomir. Ve městě se opil a pod temným vlivem znásilnil ženu kováře Hromobije; z toho svazku vzešla Zuzanka. Jako pokání opustil řád, avšak svědomí jej sužovalo, neboť se stýkal s čarodějkou Agátou, pod jejíž temnou mocí byl.
Dragomir vyhledal Koverase a prosil o pomoc, tvrdě, že je pod Agátinou vůlí. Koveras mu však nevěřil, mysle, že jsou to jen výmluvy opilce. Když Dragomir časem náhle zmizel, pochopil Koveras pravdu a vydal se jej hledat s rytířem Kitreinem a jedním mágem, na jehož jméno již písně zapomněly. Oba muže mu poskytl paladin Kalkazar z Přátelské náruče.
Nalezli temnou hrobku, kde Agáta sídlila. Poslala proti nim očarovaného Dragomira. Kitrein jej zranil, ale mág padl. Kitrein byl však proklet: maso z něj odpadávalo a stal se kostlivým přízrakem. NA meči mu ale zůstal Dragomirova krev a zní stvořil Koveras amulet – proto později zářil v přítomnosti Zuzanky, neboť nese krev Dragomirovou. Když Kitrein zemřel, pohřbil jej spolu s amuletem do hrobky za městem a zapečetil ji.
Když nepřátelé po mnoha zimách unesli Zuzanku, odvedli ji právě do této hrobky – a tam hrdinové nalezli amulet.
A tak se úkol zachránit Dragomira znovu otevřel. Osud volal hrdiny do hlubin temnoty, kde čekala Agáta, a kde se měla rozhodnout sudba mnoha duší. Avšak jejich cesta teprve začínala, a stíny se teprve sbíraly k největší bouři.
Po, 19. 1. 2026
Pán jeskyně: Jura
Hrdinové, jejichž srdce hořela touhou po vykoupení a spravedlnosti, se tedy rozhodli vymanit Dragomira ze spárů upíří čarodějky, přestože Koveras je varoval slovy: „Odpečetíte-li hrobku, může se probudit zlo větší, než jaké dokáže unést svět.“ Avšak touha po dobru byla silnější než opatrnost.
Když přišli k prastaré hrobce, spatřili malou kamennou misku s motivem upířích špičáků, jež stála jako tichý strážce před kamennými dveřmi zapečetěnými čáry. Amulet s Dragomirovou krví na Kálisově krku se rozezvučel jako struna luku v chladném větru. Barbar jej tedy rozbil o kámen a krev, jež v něm dřímala, se vsákla do misky jako temný proud. Dveře se zachvěly, avšak kouzlo, jež je střežilo, bylo příliš mocné – pár kapek nestačilo.
Tu jim došlo, co dávno tušili: stejná krev koluje i v žilách Zuzanky. Vrátili se tedy k ní, a Solomon, syn skal, s ní mluvil slovy mírnými a pravdivými. Odebral jí jen tolik krve, kolik bylo třeba, a hned ji vyléčil božskou silou Talosovou, takže dívka necítila bolest ani slabost.
Zuzančinou krví pak hrdinové naplnili malou misku a kamenné dveře se konečně otevřely s rachotem, jako by se země sama roztrhla.
Vešli do temné, zatuchlé hrobky, kde vzduch byl těžký jako plášť smrti. V první místnosti na ně čekali oživlí mrtví, jejichž těla se hýbala proti vůli přírody. Kális v záchvatu zuřivosti shodil vratký kamenný sloup, jenž se zřítil s duněním a rozdrtill dva z mrtvých; pak je společně dorazili, ačkoli nepřátelé byli silní a vysávali z nich život po doušcích.
V další komnatě je čekali pavouci – nestvůry větší než vlci, jeden s nohama ostrýma jako meče, druhý se přemisťoval stínem a vynořoval se tam, kde jej nečekali. V lítém boji srazili Kálise k zemi, avšak Solomon jej pozvedl mocnými léčivými slovy, jež hořela jako blesky v bouři. Ještě než pavouci padli, podpálili hrdinové většinu jejich sítí, aby mohli projít. Z posledních zbytků pavučin si Kális umotal klubko a napustil jej několika kapkami pálenky, kterou nosil u pasu jako poslední útěchu v temných hodinách.
Do další chodby vedla cesta plná pastí; bystré smysly hrdinů je včas zahlédly. Sarkand se rozhodl obětovat svého impa, malého ďáblíka, jenž mu všrně sloužil. Poslal jej vpřed – a z bezpečí zaslechli jen strašlivý výbuch, jenž otřásl stěnami. Po impovi nezůstalo nic než ozvěna a pach spálené síry. Cesta byla volná.
Ve vstupu do poslední síně spatřili Dragomira: oči jeho rudě žhnuly, a duše byla spoutána kouzly. Za ním seděla na trůně Agáta, bledá strašlivá jako měsíc v zimě. Poručila mu zničit vetřelce a sama zmizela v temnotě jako dým.
Sarkand rychle zapálil Kálisovo klubko; barbar je mrštil tam, kde tušil čarodějku – avšak hořící koule jen podpálila trůn a plameny se rozlily po kameni.
Dragomir se vrhl na hrdiny. Padlý paladin, jehož síla byla kdysi svatá, nyní bojoval s zuřivostí démona. Hrdinové se bránili, jak mohli; mezi ranami na něj volali slova pravdy a vykoupení, avšak Agátiny čáry byly silnější než jejich hlasy. Když byl Kális podruhé sražen k zemi a krev mu tekla z úst, Dragomirovy oči na okamžik pohasly. Poznal sám sebe a zašeptal: „Zachraňte se. Utečte. Sám ji zdržím.“
Hrdinové však nechtěli odejít bez něj. Agáta znovu získala moc a Dragomir se proti nim opět obrátil. Nebýt Solomonovy prozíravosti, byli by padli. Klerik nazřel do budoucnosti – viděl smrt, jež čeká, pokud zůstanou – a přemluvil je k ústupu. Utekli tedy, těžce raněni, s duší plnou hořkosti.
Vrátili se do hostince Přátelská náruč, kde je konečně přijal paladin Kalkazar, muž s tváří vytesanou z žuly a očima plnýma starého žalu. Vzal svého věrného strážce a společně s hrdiny se vydali zpět k hrobce. Cestou je přepadli upíři – bledí jako kost a rychlí jako stín – avšak s posilou byli rychle zdoláni. Přesto bylo vidět, že zlo nejspíš opustilo hrobku.
Když vešli dovnitř, nalezli ji prázdnou. Dragomir i Agáta zmizeli. Tu se naplnilo Koverasovo proroctví: odpečetěním hrobky vypustili zlo do světa, přestože jednali v dobré vůli. Temnota, jež dříve dřímala za kamenou branou, se nyní šířila jako mor po zemi, podobně jako za starých časů.
Aby se zvládli postavit tomuto zlu, měli by hrdinové projít mnoha zkouškami, získat zkušenosti větší než dosud, čelit hrozbám, jež by zlomily slabší duše, a shromáždit sílu, která by dokázala zahnat stín, jenž se nyní valil přes krajiny jako černá řeka.
A tak se jejich cesta znovu prodloužila do temnoty, kde je měly potkat bitvy, zrady a oběti – a kde se teprve mělo ukázat, zda jsou hodni nést jména hrdinů, jaká se kdysi zpívala u ohňů v dávných síních.
Epizoda 2: Chrám na řece Nirah
Ne, 25. 1. 2026
Pán jeskyně: Mart
V oněch dnech, kdy se stín starého zla opět plazil svými prsty po zemi a řeky ztrácely svůj hlas, putovali hrdinové na jih, hnáni zvěstmi o krutém osudu města Harmorin v deltě řeky Nirah. Město, jež kdysi žilo z hojnosti vod a úrodných břehů, nyní leželo v prachu a suchu; zem popraskala, stromy schnuly jako kosti na slunci a lidé chodili s tvářemi vpadlými hladem a zoufalstvím.
Když vešli do chrámu bohyně Nirah, paní řeky, jejíž socha se vinula nad střechami jako živý had, přijal je Meldir, vrchní kněz, muž s tváří vrytou dlouhými lety bdění nad vodami a hlasem tichým jako šum vysychajícího proudu. Pravdivě jim vyprávěl o pohromě, jež postihla město, a podezření padlo na jeho bývalého žáka Seteba – talentovaného, avšak nemoudrého, jehož srdce se před jedenácti lety zatvrdilo domnělou křivdou. Ten prý nyní sídlí v prastarém chrámu bohyně u samého pramene řeky Nirah a odvrátil přízeň paní vod od lidí dole v deltě, takže řeka přestala dávat životadárnou vláhu a proměnila se v suchý stín své dřívější slávy.
Meldir vyslal před nedávnem paladina Alwinda, ochránce chrámu, aby zlo zkrotil – avšak ten se nevrátil a jeho osud ležel v temnotě jako zapomenutý meč.
Kněz tedy poslal hrdiny na ostrov uprostřed jezera výše proti proudu, kde jim měl Eldrin, vůdce rybářů, poskytnout člun, aby mohli plout proti řece až k prameni. Když dorazili, přivítal je Eldred, strýc Eldrinův, starý rybář s rukama ztvrdlýma sítěmi. Vyzval je na souboj v kartách – a štěstí začátečníků se usmálo na Solomona. Za výhru obdrželi nejen cenné rady, jak zdolávat proud, nýbrž i vážné varování: „Za žádnou cenu nenavštěvujte vodní mlýn na druhém břehu jezera, neboť se odtud nikdo živý nevrátil.“
Eldrin sám jim pak svěřil člun a s hlasem zlomeným žalem je požádal, aby cestou hledali jeho tři dcery, unesené před třemi lety do neznáma; o nich od té doby nebylo slyšet ani slovo. Hrdinové slíbili, co bylo v jejich moci.
Avšak zvědavost, ta stará hadí dcera, je přemohla dříve, než vyrazili proti proudu. Zamířili k mlýnu zahalenému mlhou a temnotou na protějším břehu. Tam je v krutém boji čekaly tři chiméry – zrůdné nestvůry s několika různými hlavami. Boj byl těžký a krvavý; utrpěli mnoho ran, než je nakonec porazili a jejich mrtvá těla nechali ležet v prachu.
Ve zaplaveném sklepení mlýna nalezli tunel – temný kanál, jímž proudila voda s divokou silou. Zvědavost tentokrát zvítězila v srdci Solomonově. S pomocí lektvaru, jenž mu na několik okamžiků daroval žábry, vstoupil do temnoty pod vodou a zmizel. Přátelé čekali marně – když najednou proud vynesl jeho tělo zpět, bez známek života, bledé a studené. Nebyl čas na pláč. Kális a Sarkand jej bez váhání odnesli zpět do chrámu bohyně Nirah, kde jej Meldir na poslední chvíli vrátil mezi živé svými modlitbami a bylinami.
Druhého dne, když se síly vrátily, vyrazili znovu. Přepluli jezero na člunu a nad nimi se ozval hřmotný řev vody – řeka Nirah pádila divokými peřejemi skrze skalníh kaňon. Sarkandův imp vzletěl a spatřil římsu vysoko ve skále; tam Sarkand se Solomonem vyšplhali a tahali člun na laně dál proti proudu, zatímco Kális zůstal dole a odpichoval se dlouhou tyčí, aby loď nevrátil proud zpět.
Za peřejemi se voda uklidnila. Utábořili se na břehu a dívali se, jak řeka klikatí hlubokým kaňonem mezi vysokými skalami, obklopena nehostinným pralesem a horami, jež se tyčily jako strážci zapomenutých věků.
Ráno však přišla hustá mlha, jež zahalila vše jako plášť zoufalství. Pluli po slepu, jen podle šumu vody a vlastních smyslů. Tu se z oparu ozvaly dívčí hlasy – zoufalé, volající o pomoc. Z mlhy se vynořil skalnatý ostrůvek uprostřed řeky; na něm stály tři dívky v otrhaných šatech, s tvářemi vyhublými hladem a strachem, avšak plnými náhlé naděje. Jejich rysy odpovídaly popisu Eldrinových dcer – a jejich oči zářily jako hvězdy, jež po dlouhé noci spatřily první paprsek úsvitu.
Tak stáli hrdinové na pokraji nové zkoušky, srdce plná obav i odhodlání, neboť věděli, že cesta k prameni a k chrámu Setebově je teprve na počátku – a že temnota, jež vysála život z řeky, ještě neřekla své poslední slovo.
Po, 9. 2. 2026
Pán jeskyně: Mart
Hrdinové se přiblížili k ostrůvku s nadějí v srdcích, avšak sotva se člun dotkl skalnatého břehu, dívky začaly zpívat. Byla to píseň sladká jako med včel, pronikající až do morku kostí, a v tom okamžiku se jejich hlasy staly řetězy. Oči hrdinů se zakalily, údy ztěžkly, mysl se zatáhla mlhou poslušnosti. Zároveň se těla dívek zkřivila kouzlem: kůže popraskala, z paží vyrazily drápy dlouhé jako obsidiánové dýky, zuby se protáhly v tesáky a oči se rozhořely plamenem hladu. Bestie seskočily z kamení a vrhly se na ně.
V poslední chvíli se kouzlo zlomilo – snad díky Solomonově pevné víře, snad díky Sarkandově temné krvi, která odmítala cizí nadvládu. Kális zachytil dvě z nich v objetí paží jako medvěd lapený v pasti; sevřel jim čelisti tak pevně, až kosti praskaly, a rukou si zacpal uši, aby neslyšel další lákavý tón. Solomon na třetí seslal proud světla, jenž ji srazil na záda, zatímco se na ni Sarkand vrhl a přitiskl ji kolenem k zemi. Rychle je spoutali provazy z člunu a vsunuli do úst roubíky z hadrů, aby jejich hlasy zůstaly uvězněny.
Jakmile pouta pevně držela, proměna se zvrátila: drápy se stáhly, kůže se zhojila, před nimi ležely svázané tři vyhublé dívky s očima plnými strachu. Vysvětlili jim pravdu – že je přišli vysvobodit, ne ubližovat. Dívky, nyní volné slovem, vyprávěly: uneseny Setebem, spoutány kouzlem v slepém rameni řeky. Nysní hrdinům děkovaly a sdělily, že je na skále nad soutokem čeká tajemná pomoc.
Sarkand vyslal svého impa zpět k rybářské osadě s poselstvím: dívky zůstanou svázány na ostrůvku, aby nikomu neublížily, ať je rybáři přijedou vyzvednout – a přiložil přesný popis, jak zdolat peřeje. Pak se hrdinové vrátili k soutoku.
Mlha se mezitím protrhla jako roztržený plášť. Mezi ramy řeky spatřili rozeklanou skálu, vysokou a ostrým hřebenem rozdělenou. Vylezli nahoru, kde stál oltář z šedého kamene. Nad ním se vznášely tři éterické krychle – průzračné, chvějící se jako vzduch nad ohněm. Když se je pokusili uchopit, zhmotnily se v rukou; těžkly jim v rukou rychleji, než dokázali unést, až spadly s duněním na zem. V tom okamžiku pocítili hrdinové, jak jim do žil proudí nová síla – jako by se jim otevřely skryté studny vytrvalosti a odvahy.
Pokračovali proti proudu. Po mnoha hodinách plavby se před nimi otevřel temný tunel, z něhož řeka vyvěrala jako z hrdla podsvětí. Vpluli dovnitř. Brzy se chodba rozdvojila. Vybrali pravou větev; po chvíli objevili boční průchod a sestoupili po točitých schodech do jeskyně, jejíž dno bylo zčásti pokryto stojatou vodou.
Tu na ně zaútočili tři utopenci – oživlá těla dávných dobrodruhů. Nejsilnější byl barbar s pažemi jako kmeny, dva další stříleli šípy jedovaté jako stíny. Boj byl vyčerpávající; voda se mísila s krví, ozvěna se odrážela od stěn jako výkřiky mrtvých. Přesto zvítězili.
Když kráčeli úzkou chodbou dál, náhle se strop zřítil. Kámen a voda se valily jako lavina. Kális, který šel první, byl odříznut. Solomon se Sarkandem sotva stačili odtáhnout stoupající vodou ke schodům a vyšplhat zpět k člunu. V zoufalství se rozhodli zkusit levou větev tunelu – a skutečně: nalezli tam schody vedoucí dolů. Sestoupili a našli Kálise živého; barbar se zachránil tím, že zatarasil vchod kamennými dveřmi, avšak voda teď prosakovala dovnitř a pomalu zaplavovala místnost.
Uprostřed stály tři truhly. Nebyly to však schránky pokladů – otevřely se jako hladové tlamy a chapadly se vrhly po hrdinech, zuby z ostří sekaly do masa. Boj s nimi byl krátký, ale zuřivý. Když padly, vysypaly se z nich mince i zvláštní magické předměty, které hrdinové rychle sebrali. Voda však stoupala; prchli zpět ke člunu a pokračovali tunelem, až se znovu vynořili do kaňonu pod otevřeným nebem.
Stmívalo se. Utábořili se na břehu. Když přišla Sarkandova hlídka, únava jej přemohla a usnul. Ve snu k němu přišly podivné bytosti: lid připomínající pulce, jejich těla byla z průsvitného rosolu, skrze nějž pulzovalo srdce jako lucerna v mlze. Někteří byli pomalováni spirálami barev, jiní svírali harpuny ze dřeva. Jedna z postav k němu přistoupila, uchopila jeho ruku a vtáhla ji do svého těla. Sarkand sevřel bijící srdce – a vtom se jejich mysli spojily. Ukázala se mu vidina Prince bláznů; ten mu zjevil podobu zvláštní houby s kloboukem černým jako noční obloha, a poznal tak, že právě ona ukáže cestu k jeho vlastnímu poslání. Vidina pohasla. Na rozloučenou mu bytost vložila do dlaně hadí šupinu a myslí mu sdělila: „Hoď ji do vody, a my přijdeme.“ Když se Sarkand probudil, šupina skutečně ležela v jeho sevřené pěsti, studená a lesklá.
Ráno hrdinové pokračovali. Brzy dorazili k jezeru, nad nímž se tyčil vodopád vysoký jako věž. Hledali cestu nahoru, když je z vody napadl tvor s mnoha hadími hlavami. Každá hlava cenila zuby ostré jako skály. Boj byl zoufalý. Tvor málem srazil Kálise na kolena, chapadla ho táhla k vodě. Solomon metal blesky – a pokaždé, když jedna hlava padla, narostly dvě nové. Když už síly docházely, seslal klerik poslední, nejmocnější blesk, jenž projel všemi hlavami najednou. Tvor se zhroutil a rozplynul se v pěně.
Cesta nahoru však zůstávala skryta. Solomon vytáhl svitek, který mu dříve daroval Meldir, a přečetl slova starobylé moci. Voda vodopádu se rozdělila jako záclona roztržená neviditelnou rukou a hrdinové prošli touto vodní branou na pevnou zem.
Z pravé strany se otevírala široká jeskyně, jejíž stěny se kroutily vzhůru jako vnitřnosti hory. Hrdinové však byli vyčerpaní – rány krvácely a dech se zadrhával. Rozhodli se proto krátce odpočinout na prahu jeskyně, než se vydají hlouběji do temnoty, která je volala dál proti proudu řeky Nirah. Stíny se prodlužovaly a voda šuměla písní, jež ještě nebyla dokončena.
Po, 9. 3. 2026
Pán jeskyně: Mart
Hrdinové prošli jeskyní za vodopádem, temnou a vlhkou jako dech země v zimě, a vrátili se pro člun, který čekal dole jako věrný pes. Pak znovu vyrazili proti proudu, až je řeka dovedla k mostu – starému, porostlému kameni, jenž se klenul nad vodou jako oblouk zapomenutého slibu.
Z výšky slyšeli hlasy – hrubé, smějící se a plné zlovůle. Vyšplhali po strmých schodech vytesaných do skály a nalezli skupinu orků kolem svázaného muže. Vyjednávání bylo krátké a marné; slova se změnila v sekery a meče. Boj skončil rychle – orkové padli do prachu a jejich krev se mísila s vodou kapající z mostu.
Zachráněný byl Vigor, strážce karavany. S hlasem chraplavým od prachu a strachu poděkoval a vyprávěl: orkové přepadli zásobovací výpravu z dalekých krajů, pobili jeho druhy, vozy s jídlem pro umírající Harmorin rozmetali. Mezi mrtvými ležel i slepý stařec, jehož hrudník se ještě slabě zvedal. Solomon se sklonil, položil dlaň na jeho čelo a proud božské síly jej vrátil k životu. Stařec otevřel prázdné oči a promluvil tiše, jako by viděl skrz kůži a kost: „Jsem Lindor. V tobě, synu skal, dřímá nemoc, jež ti požírá nitro. Můj přítel druid Amanitas, jenž bydlí v hlubokém lese v horách na severovýchodě od Harmorinu, zná cestu ke tvému uzdravení.“
Hrdinové pak pokračovali proti proudu. Brzy se nalevo před nimi zvedl skalnatý útes, na jehož vrcholu stála strážní věž – osamělá, popraskaná, jako poslední zub v čelisti dávného obra. Po pečlivém zkoumání stěny objevili nepravidelnosti, jež připomínaly schody vytesané přírodou. Kális se sehnul, vzal oba druhy na ramena jako pytle obilí a vynesl je nahoru jediným mohutným výporem.
Odtud vedl k věži prastarý kamenný můstek – necelou stopu široký, pět sáhů dlouhý, křehký jako suchá větev. Solomon, unesený stejnou zbrklostí jako kdysi Kális, se rozběhl první. V polovině oblouku se však kámen pod ním náhle prolomil. Most se řítil dolů v kaskádě prachu a tříštění. Trpaslík skočil vpřed a čas se zpomalil: nohy se odrazily od prázdna, tělo letělo vzduchem, ruce se natahovaly k římse na prahu věže. Jeho prsty se zachytily kamene, síla však slábla, a tělo pomalu sklouzávalo dolů. Nejprve sjela jedna ruka, pak druhá – až se držel jen konečky prstů. Kámen byl hladký a dech se zadrhával. Pak začal padat.
V tom okamžiku se nad ním vynořila paže – pokrytá jizvami, široká a pevná jako dub. Kális mezitím stihl přeskočit propast po mostu, který se teprve bortil, dopadl na římsu a v posledním záchvatu sevřel Solomonovu paži těsně nad loktem. S řevem, jenž otřásl skalami, jej vytáhl nahoru. Oba se zhroutili na práh věže, dech těžký, srdce bušící jako válečné bubny.
Sarkandův pokus o překonání propasti s pomocí lana a své akrobacie však selhal – jeho tělo se zřítilo do hlubiny. Dopadl do řeky, proud jej málem vtáhl pod vodu, avšak přežil a vyšplhal se nahoru po laně, mokrý a zlomený, ale živý.
U věže Solomon prohledával pasti a přitom za sebou spatřil tři přízračné postavy na římse, kde se most kdysi začínal. Mocným slovem je odehnal a jejich stíny se rozplynuly za okrajem skály.
Ve věži nalezli tři truhly. Ze dvou Sarkand a Solomon vyňali prsteny – temné, těžké, jeden s krvavým rubínem a druhý s bílou perlou. Kális objevil malou lahvičku s podivným červem; ten se vinul uvnitř, obklopený slabými čarami, jež se podobaly pavučině z černého světla.
Z ochozu věže se potom otevřel pohled na kaňon. Daleko v mlze se konečně rýsoval prastarý chrám – odtud řeka vyvěrala jako z otevřené rány země. Slunce zapadalo; paprsky posledního světla se dotkly jejich tváří a v tu chvíli se jejich srdce na okamžik spojila – tiše, beze slov, jako by osud sám na chvíli zadržel dech.
Když se chtěli vrátit, spatřili, že římsa pokračuje za roh – tam, kam Solomon dříve vypudil duchy. Vydali se po ní a tu je přízraky napadly. Dva vnikly do těl Solomona a Sarkanda. Klerik okamžitě poznal temnotu strážce prstenu, jež se snažila zmocnit jeho mysli; vypudil ji jediným výkřikem plným Talosova hněvu. Sarkandovo tělo však ducha přijalo – na zlomek vteřiny mu v hlavě zazněla temná myšlenka: prsteny žádají daň v podobě oběti, jež změní svět, aby jejich moc mohla volně proudit. Třetí duch, hmotný a chladný, se vrhl na Kálise. Barbar jej popadl za hrdlo, mrštil jím o skálu a přízrak se roztříštil jako sklo a rozplynul se v černé páře.
Na konci římsy stála chýše a z jejího komína se lehce kouřilo. Uvnitř pracoval zaneprázdněný gnóm Glim, starý alchymista s očima jako dvě malé lucerny. Nabídl jim lektvar veliké moci – ten, který v nouzi ukáže cestu – avšak potřeboval skořápku z dračího vejce. Dnes měl být úplněk; lektvar se dal uvařit pouze při něm, a nezbývalo moc času. Věděl však o drakovi nedaleko – na protější skále nad řekou.
Hrdinové vyrazili. Cestou je však zastínil okřídlený stín. Zelený drak – mladý, avšak zuřivý – se snesl před ně a začal plivat kyselinu. Jed spálil jejich kůži a Sarkand padl v bezvědomí, ale Solomon jej rychle přivedl zpět k životu. Kális, rozzuřený zraněním přítele, v sobě nalezl sílu větší než kdy dřív. Sekal mečem a několika údery uťal obě křídla. Pak společně draka dorazili v boji krutém a krvavém. Tvor padl a Sarkandův imp potom přinesl skořápku z hnízda na útesu. Vrátili se ke Glimovi na poslední chvíli, než měsíc vystoupal nad horizont.
Ráno se probudili do nové síly. Alchymista jim dal lektvar – lahvičku s tekutinou, jež se leskla jako tekuté stříbro. Pak vyrazili na poslední úsek řeky.
Propluli kaňonem až k místu, kde se skály rozevřely do jezírka. Pohled byl nádherný i děsivý zároveň: v kameni byly vytesány stěny prastarého chrámu, pokryté motivy bohyně Nirah – vinoucí se hadí těla, otevřené tlamy, oči z obsidiánu. Kolem se kaskádami svažovaly vodopády a viadukty polámané časem zarůstaly liánami a mechem. Uprostřed jezera se tyčily sloupy s klecemi; v nich visely vyschlé pozůstatky obětí – kosti a prázdné oční důlky hledící do vody.
Před nimi se otevírala obrovská hadí tlama – vstup vytesaný do skály, temný a hluboký, vedoucí do útrob chrámu. Řeka z něj vyvěrala tiše, jako poslední dech umírajícího. Hrdinové jen zírali a jejich srdce se na chvíli sevřela – věděli, že uvnitř čeká Setebos a pravý důvod sucha, jež vysálo život z Harmorinu. A že cesta dovnitř bude poslední zkouškou, než se osud rozhodne.
Út, 17. 3. 2026
Pán jeskyně: Mart
Hrdinové vpluli do otevřené hadí tlamy; temnota je pohltila jako chladná voda hrob. Na konci tunelu se zjevil kamenný přístav – molo ze žuly, vlhké a pokryté mechem. Vystoupili, nohy se jim třásly pod tíhou vody kapající ze stropu, a vydali se po schodech vzhůru k bráně, jež se tyčila jako čelist zapomenutého obra.
Sotva došlápli na jeden schod, ozval se rachot řetězů. Mříž se snesla shora jako železná clona a zapečetila bránu. Za nimi se současně spustilo stavidlo a uzavřelo cestu zpět. Ze dvou otvorů ve stěnách začala proudit voda – nejprve tiše, pak s rostoucím hučením, jako by se řeka sama probouzela k pomstě.
Solomon vztáhl ruce; nová moc, kterou v sobě pocítil, se v něm probudila. Vytlačil proud zpět jedním otvorem, avšak voda se vzápětí vyvalila druhým s dvojnásobnou silou. Bez váhání vešli do prázdného kanálu – temného a úzkého. Prošli jím, až se vynořili v jeskyni s jezírkem. Voda sem vtékala přímo z kamenné hadí tlamy; na stěně poblíž byl vytesán starobylý nápis. Četli jej a poznali: toto byl sám pramen Nirah, srdce řeky, jež kdysi dávalo život a nyní ho bralo zpět.
Odtud vedla chodba zpět k bráně – tentokrát z druhé strany. Mříž zde bylo možné zvednout rumpálem, avšak vstup zůstával zaplaven. Z místa se rozbíhalo několik cest jako žíly v kameni.
Nejprve spatřili další mříž, za níž se táhly cely. Zámek neustoupil jejich síle ani kouzlům, avšak když zavolali, ozval se hlas – slabý, zoufalý. V naději, že nalezli Arwinda, vyřkl Solomon tři posvátná slova, jež mu svěřil Meldir v Harmorinu jako znamení pravosti. Hlas odpověděl – a v tom okamžiku poznali lest. Byl to Setebos; lstí vylákal slova, jež chránila město před jeho temnotou, a teď zmizel tajným vchodem. Tajemství, jež mělo zůstat skryto, bylo vydáno.
S hořkostí v ústech hledali dál. Ve sklepení narazili na kováře Denhelfa uvězněného za magickou bariérou – muže s rukama zručnýma jako trpaslíci, jenž byl nucen zde otročit. Pravdivě řekl: „Jen Setebos mne může propustit. Porazíte-li jej, přísahám, že tvůj štít, kleriku, obohatím runami neproniknutelnými, a tobě, černokněžníku, zhotovím brnění z dračích šupin, jež by odolalo i pekelnému ohni.“
Po schodech vystoupili do vyššího patra. V temné komnatě seděli orkové kolem stolu a hráli kostky; smích jim ztichl, když spatřili vetřelce. Boj propukl – rychlý, surový. Jeden ork unikl a zavolal posily. Vlna nepřátel se valila; Kális bojoval v přední linii, až mu jeden z mečů uťal levou ruku těsně pod loktem. Krev vytryskla jako fontána; trpaslík mu pahýl ovázal řemenem a modlitbou, avšak bolest byla jako žhavý hrot. Od té chvíle jej písně nazývaly Kális Jednoruký.
Boj pokračoval skrz celé patro: ve strojovně pobili orky obsluhující pumpu a ozubená kola, v kuchyni skolili tlustého kuchaře, jenž se bránil nožem na maso. Sarkandův rubínový prsten se při zabíjení zalil temnou rudí; v zadní části mysli mu zašuměla radost – nečistá, cizí, jako šepot z propasti. Mezi rozházenými věcmi pak nalezl dřevěnou masku s bláznivým úsměvem, kterou si hned nasadil.
Bez oddechu stoupali výš. Na vrcholu se otevřela obrovská svatyně – sloupy jako zkamenělé stromy, strop ztracený v šeru. Na konci pod sochou Nirah ležel na oltáři Arwind – nehybný, bledý, dech sotva znatelný. Před oltářem zela studna; zdála se bezedná, avšak byla to iluze, a ze stropu do ní vtékaly pramínky vody. U oltáře stála temná postava v kápi, zády k nim. V uších jim bušil tlukot – ne srdce rytíře, nýbrž srdce samotné bohyně, kterou temný klerik obracel ke zlu.
Postava promluvila; hlas její byl jako ozvěna z hlubin řeky:
„Slyšíte ten tlukot? Není to jen křehké srdce rytířovo. Je to tep samotné Nirah – staletími živený, staletími zraňovaný. Zapomnění a křivdy, které voda nesmyje – jen krev. Dnes řeka vydechne naposledy jako dárkyně života. Až toto srdce dotluče a rituál se dovrší, voda, jež město živila, se stane hrobem. Harmorin zmizí v přívalu vody a já povstanu jako nesmrtelný pilíř nového věku. Vy však v sobě nosíte jiskru, kterou tento rytíř nikdy neměl. Poklekněte. Staňte se svědky zrození boha – a já vám daruji místo po mém boku. Nebo odmítněte – a vaše krev jen uspíší konec, který nelze odvrátit.“
Hrdinové neodpověděli slovy. Odpověděli ocelí a blesky.
Boj byl krvelačný. Setebos stál jako černý sloup moci; jeho kouzla vysávala život a lámala vůli. Když se zdálo, že padne, hůl v jeho ruce pukla v oslnivém záblesku – a on zmizel do věže. Na jeho místě se však zrodil temný přízrak, nesený jeho silou. Bojovali dál; šrámy se množily, dech se krátil. Přesto přízrak porazili.
Vyběhli do věže. Setebos tam čekal – síla se mu vrátila, v ruce nová, temnější hůl. Boj na život a na smrt. Hrdinové stáli na pokraji zhroucení. Když Setebos znovu prchl dolů do svatyně, aby vysál poslední jiskru z umírajícího Arwinda, Solomon seslal poslední blesk – proud čistého hněvu Talosova. Tělo temného klerika, které najednou opouštěly temné stíny, se zhroutilo; hůl mu vypadla z ruky a rituál se zlomil.
Tlukot ustal. Srdce bohyně se uklidnilo – avšak v chrámu ještě nebylo po všem.
Arwind ležel na oltáři, dech jeho byl tenký jako nit pavučiny; ještě dýchal, avšak spoután zbytky rituálu. Studna před oltářem, jež se zdála bezedná, nyní odhalila svou pravou tvář – nebyla to propast, nýbrž zrcadlo temnoty, v němž se odrážely stíny všech křivd, jež Setebos shromáždil. Aby město bylo skutečně zachráněno, museli hrdinové učinit ještě několik kroků: osvobodit Arwinda z posledních pout a vrátit bohyni její rovnováhu, než se temnota v ní znovu probudí.
Pá, 4. 3. 2026
Pán jeskyně: Mart
Když Setebos klesl k zemi a jeho tělo znehybnělo, Solomon přistoupil k oltáři s nadějí, že ještě může zachránit Arwinda svou božskou mocí. Sarkand však zvedl ruku a zarazil ho. „Není to ránou meče ani jedem,“ pravil tiše. „Jeho život uniká pomalu, jako voda skrz prasklinu v nádobě. Temnota rituálu, kterou Setebos započal, vysává jeho duši po kapkách.“
Hledali způsob, jak pouto přetnout. Na stěnách svatyně objevili vybledlé nápisy ve starobylém jazyce – modlitby k bohyni řeky. Slova se jim podařilo rozluštit. Rozhodli se, že Arwindovo tělo ponesou dolů k samotnému prameni Nirah.
Než odešli, Solomon se sehnul a zvedl knihu, jež ležela u Setebovy mrtvoly. Sotva do ní nahlédl, pocítil, jak se mu do prstů vplížila nová moc – vláda nad stíny těch, jež v boji padli. Sarkand uchopil hadí hůl, jejíž hadí hlava se zdála živá i v mrtvé ruce svého pána.
Sestoupili k jezírku u pramene. Ponořili Arwinda do studené vody až po hrdlo. Sarkand vytáhl z váčku hadí šupinu, kterou kdysi dostal od rosolovitých tvorů ve snu, a hodil ji do vody. Povrch se zčeřil. Z hlubin se vynořily podivné postavy – bytosti připomínající pulce na nohou, jejich těla průsvitná, srdce bijící viditelně uvnitř. Jeden z nich vzal Sarkanda za ruku a vtáhl ji do svého rosolovitého těla. Mysli se propojily. Sarkand získal odpovědi na otázky, jež ho trápily. Když tvor vydechl naposledy, Solomon vztáhl ruku a přivlastnil si jeho stín, jenž se k němu přidal jako věrný pes.
Potom se všichni tři sklonili a začali zpívat modlitby k Nirah. Arwind otevřel oči. Hrdinové mu krátce vyložili, co se stalo. Rytíř, ač slabý, se zvedl a společně s nimi vstoupil do transu. Jejich hlasy se spojily v obřad, který mu kdysi svěřil Meldir. Píseň stoupala klenbou chrámu a bohyně odpověděla. Proud vody zesílil, zčistil se a začal znovu proudit s dávnou laskavostí k Harmorinu.
Než opustili chrám, prozkoumali jej ještě důkladněji. V Setebově věži nalezli hromady ukradených pokladů, které se rozhodli opatrovat. Solomon objevil další knihu – tu, jež učila ovládat vlastní stín i stíny cizí. Našli též skrytou místnost s mechanismy ovládajícími vodní toky; páky a kola otevřely cestu ven i tajný tunel vedoucí dolů k mlýnu na řece.
Při odchodu si všimli dalších truhlic ve výklencích svatyně. Solomon ucítil lákavou vůni zlata a jeho chamtivost probudila strážce – obrovského hada, jenž se zvedl z temnoty se syčením. Ostatní truhly raději snesli dolů, než je otevřeli, aby se vyhnuli dalším hlídačům.
Vyzvedli kováře Denhelfa, který mezitím dokončil svou práci: Solomonův štít nyní zářil novými runami a Sarkandovo brnění z dračích šupin bylo lehké a pevné jako kůže samotného draka. Společně vstoupili do tunelu a pluli zpět po proudu, až dorazili k rybářskému ostrovu.
Když se po dvou dnech objevili na dolním toku Nirah, řeka již znovu dýchala životem. Rybáři je přivítali s jásotem; dcery Eldrinovy, jež kdysi zachránili, stály na břehu se slzami v očích. Oslavili záchranu řeky písněmi, chlebem a vínem, jež vonělo po slunci a soli.
Dalšího dne dorazili do Harmorinu. Město se probouzelo. Lidé se vraceli na pole, studny znovu plnily nádoby a na náměstí se začaly zvedat první sochy hrdinů. Písně o jejich činech se nesly ulicemi. Denhelf Kálisovi ukul na pahýl paže kovovou ruku se třemi silnými háky – nástroj, jenž měl sloužit jak v boji, tak v každodenním životě. Meldir daroval Solomonovi loď – pevnou, rychlou, s plachtou, jež se nadouvala i při slabém větru. Hrdinové se na ni vydali hledat nové obzory.
Když pluli poblíž města na otevřeném moři, spatřili malý ostrůvek. Místní je varovali: „Nikdo tam nikdy nevstoupil. Nikdo se neodvážil.“ Pro tři poutníky to byla nejlepší pozvánka.
Na ostrově nalezli podzemní hrobku. Tam vyzkoušeli nové zbraně a nabytou moc, neboť je zde napadly celé zástupy nemrtvých – kostlivci a mrtvoly, jež se zvedaly z prastarých hrobů. Na konci boje ještě procitli z mrtvolného spánku i mág a bojovník se sekerou. Boj byl tvrdý, ale vítězný; jejich nová síla se ukázala v plné kráse.
Když se vrátili do Harmorinu, konečně přišel čas zaslouženého odpočinku. Město je přijalo s otevřenou náručí. Oslavy trvaly několik dní a nocí – s ohni, hudbou a vyprávěním. Hrdinové věděli, že klid nebude trvat věčně. Již brzy je opět zavolá další cesta, další stín, další výzva, jež čeká za obzorem. A tak stáli na břehu, s novou rukou, novým brněním, novými stíny za zády, a dívali se na moře, kde se rodily nové legendy.
Obsah webu
©
2026 Martin Lacina
Weby: Martin Lacina, Šohájek